per Kostas Mondis
Sa che è un velo il destino,
l’erba di roccia, il masticare di spina.
Guarda alla fonte,
attende d’essere paese ancora
la pietra docile al bronzo.
Ma non torna la donna
alla sua porta né siede
il vecchio in sacro cerchio.
La mano si è sfilata dalla danza.
La nostra spalla non regge più l’acropoli.
H ΑΣΠΙΔΑ ΤΟΥ ΑΧΙΛΛΕΑ
Για τον Κώστα
Ξέρει πως η μοίρα είναι ένα πέπλο,
το χορτάρι στα βράχια, το μάσημα του αγκαθιού.
Στρέφει το βλέμμα στην πηγή
περιμένει να γίνει ξανά μία πατρίδα,
η πέτρα πειθήνια στον μπρούντζο.
Μα δεν επιστρέφει η γυναίκα
στο κατώφλι της, ούτε κάθεται πια
ο γέροντας στον ιερό του κύκλο.
Το χέρι απομακρύνθηκε από τον χορό.
Η πλάτη μας δεν βαστά πια την Ακρόπολη.
Versione in greco di Georgia Chaidemenopoulou